Historie hradu

Hrad Bezděz

Nejspíše v 60. letech 13. století český král Přemysl Otakar II. využil dominantního vrchu nad starším dvorcem a nechal na něm vystavět pevný kamenný hrad na obranu obchodní cesty a proti rozpínavosti sousedních rodů Ronovců a Markvarticů. V roce 1278, po smrti Přemysla Otakara II. byl hrad už nepochybně obyvatelný, neboť téhož roku byl obsazen braniborskou posádkou.Rytina kaple

Král "železný a zlatý", Přemysl Otakar II. se snažil stavbou nedobytných hradů a zakládáním královských měst upevnit moc proti šlechtě.

 

Konkrétní slohová orientace mistrů, kteří budovali Bezděz, byla - jak napovídá především velkolepá kaple - nejspíše hessenská. Stavební huť se svého úkolu zhostila jistě k plné spokojenosti panovníka. Na svou dobu vytvořila opravdu nedobytný hrad a sídlo s vysokou uměleckou hodnotou.

Hrad, který měl být důstojným místem pobytu našich králů, se stal krátce po Přemyslově smrti (26. srpna 1278) v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli vězením jeho sedmiletého syna Václava a ovdovělé královny Kunhuty. Oba je sem převezl v noci z 25. na 26. ledna r. 1279 kralevicův poručník Ota Braniborský, který byl správcem této země, ale který se k ní choval jako dobyvatel.

Počátkem 14. století se hrad dostává do zástavního držení okolní šlechty. Hynek Berka z Dubé s královským vědomím založil směrem na východ novou osadu nazvanou Nový Bezděz, na kterou v r. 1337 přenesl všechna městská práva. Tato osada byla později přejmenována na Bělou pod Bezdězem.

Do přímé správy panovníkovy se hrad vrátil po nástupu Karla IV. na královský trůn.

Český král a římský císař Karel IV. se snažil získat všechen zastavený majetek zpět, a dát zemi pevný zákoník tzv. Maiestas Carolina. V tomto zákoníku bylo ustanoveno, že královský majetek už nikdy nesmí být zastavován a mezi výslovně jmenovanými byl také Bezděz. Šlechta však nikdy nepřijala a neuznala tento zákoník, protože omezoval její práva.

Karel IV. rád pobýval na hradě Bezdězu a v r. 1366 se svým purkrabím Oldřichem Tistou z Libštejna založil Velký rybník, který byl později na počest K. H. Máchy přejmenován na Máchovo jezero.

V husitských válkách se hrad stal nejmocnější oporou katolické církve na severu Čech. Jeho nedobytnosti bylo důvěřováno natolik, že sem byly převezeny z Prahy Zemské desky a značný církevní, a světský majetek. Báseň Vězeň na Bezdězi-ke staženíLetecký pohled

Rod z Michalovic držel hrad do roku 1468. Během dalších 120 let se na hradě vystřídala řada zástavních držitelů.

V roce 1588 rozhodl císař Rudolf II. bezdězskou zástavu zrušit a hrad odprodat poslednímu zástavnímu držiteli Janu z Vartenberka. Po jeho smrti získal hrad - i s rukou vdovy Václav z Dubé a Lipé. Ten se stal jedním z vůdců stavovského povstání a po prohrané bitvě na Bílé Hoře r. 1620 utekl do ciziny se "zimním králem" Fridrichem Falckým. Hrad byl zkonfiskován a později lacino prodán tehdejšímu císařskému generalisimu Albrechtu z Valdštejna.

Krátce před převzetím hradu Valdštejnem byl Bezděz poprvé dobyt a vypálen. Obránci opuštěného hradu nebyli královští manové, ale vzbouření poddaní Václava z Dubé, kteří se sem uchýlili a které přemohli žoldnéři Maxmiliána Bavorského. Přes značné poškození se rozhodl Valdštejn zbudovat z hradu barokní pevnost. Od svého úmyslu však ustoupil a v r. 1627 sem přivedl mnichy řádu sv. Augustina, aby hrad přestavěli na opevněný klášter, který by v případě potřeby mohl se svým vojskem použít. Mniši si však zde počínali příliš liknavě, a proto je Valdštejn po 9 letech převedl zpět do Bělé pod Bezdězem. Z vděčnosti za záchranu života v jeho velké bitvě u Lützenu přislíbil Bezděz španělskému řádu montserratských Benediktinů. Po vzoru z Montserratu měli hrad obývat poustevníci a pod kopcem měl být vystavěn velký klášter. Valdštejnovu donaci, bez kláštera pod hradem, realizoval císař Ferdinand II., který z konfiskovaného majetku Valdštejna daroval hrad emauzskému klášteru v Praze, kam již před lety povolal montserratské Benediktiny a s jejich opatem Penalosou jednal ještě Valdštejn.

Před skončením třicetileté války byl hrad na čas obsazen Švédy. Po podepsání Vestfálského míru r. 1648 dlouhý čas nebylo v těchto končinách bezpečno, proto sem první kolonie mnichů přicházejí až v r. 1661, aby si opravili kapli, královský a purkrabský palác. V r. 1666 si sem mniši přivezli kopii černé Madony montserracké, která byla vyhlašována za zázračnou. Desetitisíce poutníků, kteří přicházeli každoročně se svou modlitbou za Madonou Montserrackou doprovázelo i 15 kapliček postavených od úpatí po samý vrchol hory. Tyto kapličky dala postavit hraběnka Anna z Valdštejna r. 1686. Byly vyzdobeny nejprve malbami a později dřevořezbami s výjevy ukřižování Krista - Křížová cesta. Dnes jsou tyto dřevořezby umístěny v ambitu muzea v České Lípě.

Majetek, který si mniši za uplynulé století nahromadili, vzal za své roku 1778. Při boji pruského oddílu, který si mniši na svou ochranu zavolali proti rakouskému vojsku, byl klášterní poklad odhalen a Prušáky odvezen.

Nedlouho po tom byl r. 1785 císařem Josefem II. klášter zrušen. Jeho vybavení bylo z části převezeno do Emauz a okolních kostelů, a z části o čtyři roky později se stavebním materiálem v dražbě rozprodáno. Budovy pak rychle chátraly o což se zasloužili hledači pokladů. Zlatokopecká horečka, která zachvátila zdejší okolní obyvatelstvo byla inspirací k napsání Smetanovi opery Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské.

Počátkem 19. stol. se hrad stává zříceninou. Na své oblibě neztrácí ani v období romantismu, kdy se zříceniny staly zvláště vyhledávanými. S Bezdězem souvisí působení našeho největšího romantického básníka K. H. Máchy, který chodil ke svým přátelům do Doks. Na hradě i v Podbezdězí nacházel inspirace ke svým dílům např. Večer na Bezdězu a Máj.

Postupnou devastací však historie hradu nekončí. Tradice poutí trvala i v 19. století. Na hrad nepřicházeli lidé jen z náboženských pohnutek, ale přicházeli i lidé, kteří toužili poznat skvost středověké hradní architektury jako dokument slavnější české historie.

Bezděz se stává vyhledávaným turistickým místem a to přimělo Valdštejny k nejrůznějším opravám. V roce 1932 hrad získává od posledního majitele JUDr. Karla Arnošta z Valdštejna a Vartenberka Klub československých turistů za symbolickou částku 2 000 Kč, kteří si hrad začali přebudovávat pro turistické účely.

Jejich počínání přerušila druhá světová válka, kdy toto území i s hradem připadlo do tzv. Sudet. Po válce v roce 1953 převzala Bezděz Státní památková péče.

Paláce manů

Půdorys paláců je rozdělen do tří místností, plocha prostřední místnosti má oproti oběma krajním dvojnásobnou plochu. Přízemí kryté rovnými trámovými stropy mělo spíše provozní a pomocnou funkci, hlavní obytné prostory se nacházely v patře. Střední sál osvětlovaný ve vnější zdi dvěma velkými gotickými kružbovými okny byl zaklenut dvěma poli křížových žebrových kleneb. V koutě se nacházelo točité schodiště vedoucí do podstřešního patra, a odkud byl přístup i do obou sousedních místností. Východní má rovněž křížovou klenbu. Bylo ji možno vytápět krbem. Obytný charakter této prostory podtrhuje i vstup na prevét v severozápadní zdi. Velmi zajímavou a účelnou úpravu měla protilehlá komora. Do jejího kamenného obvodového zdiva byl vložen dřevěný valeně zaklenutý srub. Navenek se otvíral trojúhelně uspořádanými hrotitými okénky na vnější fasádě umístněnými v polokruhovité vpadlině. Kamenné zdi středověkých hradů ani při vytápění krby z nichž většina tepla unikala přímým komínem, neposkytovaly obyvatelům příliš mnoho tepla. Tento nedostatek se zvláště u místností obývanými ženami, řešil budováním zmíněných roubených komor. Dřevěná konstrukce zde vlastně plnila funkci tepelné izolace.

S charakteristickou sestavou malého sálku se dvěma sousedními místnostmi z nichž jedna je roubená, se setkáváme i u obou paláců horního hradu a na mnoha dalších stavbách Přemysla Otakara II.. Nikde však její užití není tak důsledné jako na Bezdězu. Nad klenutým prvním patrem bylo ještě podstřešní polopatro. Mělo jistě doplňkový obytný a obranný charakter. Budovy kryly sedlové střechy.

K jihozápadním štítovým zdem paláců přiléhaly nižší jednoprostorové stavby vyplňující mezeru mezi paláci a čelní zdí dolního hradu. Jejich účel není zcela znám, nejspíše šlo o objekty s funkcí v běžném každodenním provozu hradu. Jejich korunu lemovalo cimbuří. Dnešní povrch nádvoří je výsledkem klášterní úpravy. Mniši zde neužívali budovy. Dvůr změnili výstavbou teras a mohutnou navážkou půdy v zahrádku.

Věž - tzv. čertova

Okrouhlá věž je klasickým bergfritem. (BERKGFRIT - jméno odvozeno z německého Bergfried) Tímto názvem označujeme věže které mají pouze vojenskou funkci a v době míru nejsou obývány. Česky se jim též říká útočištné, neboť mohly být bráněny jako zcela samostatný objekt a poskytnout tak obráncům v případě, že se nepřátelé zmocnili ostatních částí hradu, poslední útočiště. Tomu odpovídá i jejich strohá podoba s nevelkými tmavými vnitřními prostorami a s minimem otvorů. Bergfrity byly přístupné až v úrovni prvního patra pomocí zvedacího můstku. Z důvodu možnosti napadení přízemí neobsahovalo žádné otvory a bylo přístupné pouze otvorem ve stropě. Tak vznikla temná místnost, dnes většinou označovaná jako hladomorna. K tomuto účelu ji jistě bylo možno využít a skutečně se k němu užívala, většinou však tato prostora zůstávala prázdná, či sloužila jako skladiště.

 Velká věž

Všechny charakteristické rysy bergfritu nalézáme i na bezdězské velké věži. Běžný je i její průměr okolo 10m. Do věže se vstupovalo portálem v prvním patře. Proti své původní podobě je dnes o necelé 3m prohlouben a vede k němu přistavené novověké schodiště. Bergfrit míval původně pět pater jejichž rovné trámové stropy byly uloženy na ústupcích v síle zdiva. Dnešní vnitřní členění pochází až z doby zpřístupnění věže v pol. 19. stol. Páté patro tehdy Valdštejnové romanticky pseudogoticky upravili. Při tom také vynikla nová velká hrotitá okna zcela odporující logice a smyslu středověké útočištné věže. Místnost dostala vnitřní dřevěnou slohovou úpravu včetně dřevěné falešné klenby. Věž ukončoval ochoz lemovaný parapetní zídkou s cimbuřím, které se snad z větší části v originální podobě dosud dochovalo. Ochoz umožňoval plnit další z funkcí bergfritu - vykonávání strážní služby z nejvýše položeného místa hradu. Říkalo se jí též hlásná a proto se i u mnoha hradů setkáváme s označením velké věže jako hlásky. Výhled z bezdězské věže do krajiny je jedinečný a umožňoval majitelům hradu přehled o dění v širokém okolí doslova z ptačí perspektivy. Výrazný vertikální dojem ze štíhlého bergfritu byl původně umocněn vysokou kuželovitou střechou.

Purkrabský palác

Purkrabský palác, jak již jeho název napovídá, byl sídlem purkrabího. Ten hrad bezprostředně spravoval a v době královy nepřítomnosti byl i jeho zástupcem. Purkrabí velkých královských hradů pochopitelně patřili mezi přední šlechtice.

(Patrně nejvýznamnějším královským purkrabím na Bezdězu byl rytíř Oldřich Tista z Libštejna, který prokázal Karlovi IV. velmi platné služby. Na Bezdězu pobýval v letech 1354 - 1371. Původně se psal po rodovém statku v severním Plzeňsku z Hedčan. Když v Karlových službách jako "magister fabriciae" získal významné postavení, zbudoval si na pravém břehu řeky Berounky (dnes v okrese Rokycany) hrad Libštejn, který patří k nejkvalitnějším ukázkám šlechtické hradní architektury karlovské doby.)

Královští purkrabí hráli značnou roli i v bezdězském manském zřízení. Za krále Václava získali manové právo soudně se zodpovídat pouze před purkrabím na Bezdězu, takže byli vyňati z pravomoci všech ostatních soudů a odvolávat se mohli přímo ke králi.

Purkrabí na Bezdězu pochopitelně působili i za zástavních šlechtických majitelů.

Za klášterní éry měli mniši v prvním patře velkou a malou jídelnu (velký a malý refektář), kuchyň, v přízemí pekárnu na chleba a v podstřeší byly upraveny cely pro mnichy.

Druhý negativní zásah představují úpravy Klubu československých turistů, které měly palác přizpůsobit komerčním turistickým potřebám. Z této doby pochází i kamenný můstek a úprava okolí cisterny na dešťovou vodu.

Královský palác

 Nejrozsáhlejší a zároveň vývojově nejsložitějším palácem hradu je palác královský. Jeho výjimečnému postavení (obydlí panovníka) odpovídá i jeho délka a množství prostor, více jak dvojnásobek oproti ostatním obytným budovám hradu. (Odpovídají jim i architektonické detaily.) Na severovýchodě pak palác ukončuje čtverhranná místnost, na níž navazuje kaple. (Tato místnost sloužila mnichům jako klášterní hrobka.) Všechny místnosti paláce nemohly být z provozních důvodů průchozí. Spojení jednotlivých místností zde zajišťovala dřevěná pavlač, stopy její konstrukce jsou na fasádě velmi patrné. Vnější strana pavlače zřejmě lícovala s kaplí, která před nádvorní fasádu paláce předstupovala. Přízemí bylo původně v plném rozsahu plochostropé. Právě v této úrovni si můžeme dosud prohlédnout nejvíce novověkých klášterních úprav. Jako celek poskytoval královský palác svému urozenému obyvateli dostatek místností zaručujících odpovídající pohodlí. V sestavě těchto prostor však nenalézáme klasický velký sál, který představoval hlavní reprezentační místnost středověkého hradu. U královských hradů počítajících s okázalou panovnickou reprezentací zvláště nezbytnou.

(Normy středověkého způsobu života feudálovi striktně předpisovaly určité zásady rytířského jednání. Pořádáním okázalých slavností, při nichž mimo jiné demonstroval svou štědrost a velkorysost. Pro krále to platilo dvojnásobně. Bezděz, jak napovídají i dějiny při svém založení nebyl určen jako místo královské reprezentace pro urozené návštěvníky. Byl vybaven pouze pro potřeby pobytu samotného krále a jeho dvora. Ani tyto pobyty však nebyly příliš časté. Bezděz měl být Přemyslovy především pevnou mocenskou oporou s převažující vojenskou a správní funkcí.)

Kaple

Kaple patří nejen mezi naše nejhodnotnější hradní kaple rané gotiky, ale i mezi naše nejkvalitnější architektury 13. století vůbec.

Její dnešní stav je výsledkem restaurátorských prací před I. světovou válkou, kdy byly chybějící články doplněny a poškozené vyměněny. V 60 letech 20 století byla kaple omítnuta, položena dlažba a zhotoveny vitráže (chrámová okna - skleněná mozaika) a další opravy.

Kaple je jednolodní prostora zaklenutá dvěma poli křížových kleneb a klenbou závěru. V jihozápadní části je vložena tribuna, z níž panovník přihlížel bohoslužbě. Točitým schodištěm jehož dnešní podoba náleží obnově na počátku tohoto století se vstupuje na tribunu. Král či další obyvatelé paláce sem měli kromě tohoto šneku ještě dvě další možnosti vstupu přímo v úrovni prvého patra.

Proti přízemní části lodi se tribuna otvírá dvěma oblouky podklenuta křížovými klenbami bez žeber. Výškově prostor kaple dělí dnes pouze fragmentálně dochovaná římsa na dvě části. Povšimněte si nejprve přízemí. Její stěny člení výklenková sedilia.

(Sedile (mn. číslo sedilia) - sedátka situovaná v architektonicky pojednaných výklencích. Typická pro raněgotické kaple - po celý středověk se pak s oblibou využívaly v průjezdech bran i měšťanských domů.)

Jejich pravidelný rytmus porušují pouze na jihovýchodní straně do lodě kaple se otvírající výklenek a na straně protilehlé zcela rekonstruovaný portál do sakristie.

Patrnou část interiéru kaple člení klenební přípory a s výjimkou jihozápadního pole vysoká hrotitá okna s velmi neobvyklým sférickým křížovým obrazcem kružeb. Drážky v jejich profilaci dokládají, že okna byla původně zasklena. Na svorníku klenby je dobře patrný otvor pro upevnění dřevěného štítu, jehož otisk se rovněž dochoval.

Velká síla přízemních zdí kaple umožnila v patře vznik klenutého ochozu, který je zaklenut křížovou klenbou bez žeber. Dnešní podoba vnějších oken je do značné míry výsledkem novodobé restaurace. Okna člení hrotité oblouky a svislé pruty. Ochoz měl i vojenský charakter. V případě potřeby byl z něho bráněn prostor do tří světových stran.

Podlaha kněžiště, tj. prostoru od tzv. triumfálního oblouku až k závěru kaple je o jeden stupeň zvýšena. Uprostřed kněžiště stával oltář. Kaple byla původně zasvěcena archandělu Michaelovi.

(Bylo to zasvěcení dost neobvyklé, ovšem mělo asi své důvody. V Apokalypse (Zjevení) sv. Jana, poslední knize Nového zákona, bojuje archanděl Michael vítězně s Antikristem, který se zmocnil vlády nad světem. Náměty z Apokalypsy byly ve středověku (ale i v renesanci) velmi oblíbené a tady snad zasvěcení kaple bojovnému archandělovi mohlo být připomínkou výpravy Přemysla Otakara II. proti pohanským Prusům (r. 1255).

Roku 1624 byla přesvěcena Panně Marii a po zrušení kláštera císařem Josefem II. v r. 1785 byla odsvěcena.

Černou Madonu montserratskou, kterou si sem přivezli Benediktýni r. 1666 ze Španělska můžete vidět v dokeském kostele na hlavním oltáři, kam byla po zrušení kláštera převezena.